Je vůbec možné někoho napravit?

V poslední době se kolem mě vyrojilo pár příběhů na stejné téma – když bereme věci osobně.

Honzík dnes ráno u snídaně začal mluvit o svém kamarádovi ve škole, který se více kamarádí s jedním místním sígrem a chová se stejně hloupě jako on. S očima plnýma slz mi sděloval, jak si ohromně škodí, protože jej paní učitelky nemají rády a dávají mu horší známky, protože si myslí, že je blbec. Logicky, když se chová jako blbec. Honzík se s ním snažil promlouvat, ale nic nepomáhá. Před svým druhým kamarádem se stále předvádí v tom nejhorším světle.

Druhý příběh: mám ještě všechny prarodiče. Jsou starší, mají svůj systém víry a myšlení, své pravdy i nemoci (a to jak fyzické, tak psychické). Někteří z nich a je sranda, jak se to vždycky sejde dohromady, by rádi, abych napravila své rodiče, jejich děti. Zpětně na konci života bilancují a mají pocit, že jejich děti dělají něco jinak než by si přáli a tak volají a bombardují mě, abych s nimi promluvila. Že jsem taková hodná a určitě to ode mě vezmou líp, protože s nimi se již nebaví a jsou na nože.

Vím, že veliká řada ať mých studentů nebo i lidí, co mě sledují s tímto bojuje taky. Je vůbec možné někoho opravit?

Pojďme se podívat na to z jiné stránky. Naprostou většinu problémů, kterým čelíme ve vztazích si vytváříme sami. Vztahy fungují jako nádherné zrcadlo pro naše bloky. Pokud s druhým narážíme ve vztazích, s největší pravděpodobností narazil na nějaký náš blok. Nejčastěji v případech, kdy se pak jako nezávislý pozorovatel dostáváte do role “opraváře, sovy, poštovního holuba nebo České pošty” je to blok ega. Co jiného bychom totiž mohli urazit natolik, že s námi někdo nebude mluvit? To, že si bereme věci osobně znamená, že se nás dotýkají. Když do toho půjdete hlouběji, zjistíte, že se to nedotýká Vaší překrásné duše, ale právě Vašeho ega, za které nás samotné tolik často mylně zaměňujeme.

Jenže jak těžké je poslouchat nesmyslné rady od někoho, koho si nevážíme? Když on prostě jen plácá nesmysly, útočí na nás a nebo si škodí svým hloupým chováním. Vyjití z tohoto cyklu je celkem nemožné bez změny systému víry a úrovně našeho vědomí.

Když na sobě pracujeme, zjistíme že:

• Nemá cenu někoho posuzovat, protože jen soudíme sami sebe za nedokonalosti, které zrcadlením vidíme na sobě, ale nejsme schopni si je připustit (a nenechte se zmást. Vždy to není přesně to stejné, co se odráží, ale pokud nám něco vadí, je to vždy odraz na něco námi nezpracovaného)
• Nejde nikoho opravit, můžeme jen motivovat vlastním příběhem a laskavostí
• Bitvy ostatních mezi sebou nejsou naše a proto není našim úkolem se jich účastnit, vyhrát je ani se přiklonit k jedné z protisobě stojících stran
• To, že si někdo něco vezme osobně ukazuje na jeho ego a mnohdy třeba i na nedostatek lásky či potřebu uznání
• Vyjití z tohoto kruhu posuzování vede skrze odpuštění a to jak pro všechny znepřátelené strany, tak i pro “pošťáka, který pomáhá jedné straně”
• Na světě není nic osobní, toto v úrovni vědomí, kde žije bezpodmínečná láska a jednota neexistuje. Úroveň vědomí se ale stále mění, zkusme si to proto připomínat a vědomě se rozhodovat zas a znovu pro láskyplné vztahy a to jak s respektem k sobě, tak i druhým. Dokonce i v těch chvílích, kdy naše mysl křičí “vždyť si za to ten daný člověk může sám, chová se jak blbec.”

Posted by

barbara